Zoltán Kováč

Mistrovské karamboly.                     

Zoltán Kováč, Zdeněk Vlach

Mistr mistrů a mistrovských karambolů – ZOLTÁN KOVÁČ

Od vydání knihy „Mistrovské karamboly“, kterou jsem měl tu čest sepsat s mistrem nad mistry Zoltánem Kováčem utekla už hezká řádka let. Tehdy se nerodila lehce. Mezi kulečníkovou veřejnost a na pulty prodejen se měla dostat v dostatečném předstihu před Vánocemi roku 1996 a jistě by to byl pro mnohé vyznavače této nádherné a ušlechtilé hry hezký dárek pod stromečkem. Bohužel vstoupily do toho samozřejmě vydavatelské finanční, ale i osobní a rodinné problémy nás obou, takže se všechno o půl roku zpozdilo a světlo světa spatřila až na jaře 1997.
Neznám závodního hráče, který by tuto knihu neměl ve své knihovničce a mnozí stále ještě při ruce i při tréninku, protože nepopisuje jen Zoltánovu životní a sportovní dráhu, ale jsou v ní i ty nejlepší rady a návody, jak se karambolový kulečník naučit hrát. Takže jen v „kostce“ shrňme, že Zoltán přišel do Brna z Rožňavy jako čtrnáctiletý kluk, který neuměl ani slovo česky, že při první návštěvě brněnské herny porazil předsedu klubu a ten mu zakázal tam chodit, že pak trénoval šest až osm hodin denně, že byl třikrát šestý na mistrovství Evropy (což v té éře určitě bylo maximum možného, vzhledem k velmi omezeným kontaktům s kulečníkovým světem, technickému vybavení atd.). Že si zahrál za Zbrojovku dva zápasy v I. fotbalové lize, že má titul „Zasloužilý mistr sportu“, a tak dále. To všechno se tam dočtete.
Bude ale důležité si připomenout, co bylo podmětem pro její sepsání a proč má v podtextu, že je o padesátinásobném mistru republiky. Protože to není tak úplně pravda…
Aby své životní i hráčské zkušenosti „hodil na papír“ Zoltána už dlouhá léta předtím přemlouvali hlavně jeho spoluhráči a protihráči, se kterými se střetával, anebo přesněji, které porážel na turnajích nebo v mistrovských zápasech družstev. Dlouho odolával, že prý to nemá význam, že to nikdo číst nebude, ale nakonec podlehl. A opravdu nevím, který z těch jeho kamarádů ho definitivně ukecal. Nejspíš to ale musel být pan František Kopuletý, jeho dlouholetý souputník, a také předseda brněnského kulečníkového klubu, který se nyní vrátil ke svému historickému prvnímu názvu AKK. Tedy Amatérský kulečníkový klub. Ale to není tak podstatné a přiznávám, že jsem byl hodně potěšený, že se Zoltán s „problémem kniha“ obrátil na mě. To už jsme se dlouho znali, a přesto ta sezení při nahrávání a sepisování jeho pamětí a zkušeností, mě tohoto velkého hráče a hlavně velkého člověka a výborného kamaráda přiblížilo ještě víc. Vy všichni ho znáte podobně, proto nebudu tyto jeho kladné zkušenosti oprašovat.
Určitě o něm bude více vypovídající nebo přesněji charakterizující jeho povahu, to co jsem „nakousl“ o padesáti titulech. V době, kdy kniha vyšla, bylo těch jeho mistrovských titulů daleko víc než padesát. Jenže Zoltán je prostě borec a jednoznačně řekl, že když teda má ta kniha být, tak to musí mít nějaké kulaté obrysy. A šupem škrtl ze svého konta dvanáct titulů. Je to tak. Individuálních mistrovství republiky vyhrál Zoltán 44. To se našlo v oficiálních svazových análech poměrně přesně. Horší to bylo se soutěžemi družstev. Takovou statistiku svaz, mírně řečeno tehdy dost podceňoval. Takže najít toto číslo, tuto mravenčí práci si dal právě František Kopuletý. V kronikách klubu, které na rozdíl od svazu klub od jeho založení klub většinou pečlivě vedl. Pan Kopuletý z nich dokladoval, že Zoltán byl osmnáctkrát členem mužstva, které vyhrálo domácí nejvyšší soutěž. To znamená, že má těch titulů 62! Ale s velkou pravděpodobností jich bude ještě víc, protože brněnský klub tehdy dlouhá léta jednoznačně kraloval celému československému kulečníku. A i v pečlivě vedených kronikách občas nějaký ten roček chyběl. Tak toto je Zoltán, velký hráč velký člověk i bohém v tom správném slova smyslu!!! Tak ho určitě znáte i vy.
A na závěr a pro zpestření dovolte krátký úryvek z publikace, která vyšla při vyhlašovaní nejlepších sportovců Brna a kde byl Zoltán uveden mezi legendy brněnského sportu, tedy do „Síně slávy sportu města Brna“.
„Utólšo. Maďarsky poslední. Poslední karambol. Ne nelekejte se, nejde o dopravní nehodu, nebo truchlivý životní příběh, i když toto slovo bylo svého času ohromným strašákem hráčů závodního karambolového kulečníku v Československu a později v České republice. Poslední karambol soutěžní kulečníkové partie totiž většinou hrál Zoltán Kováč, hráč Billardu nyní opět AKK Brno s kořeny v maďarské části slovenské Rožňavy. Utólšo si šeptal pro sebe v rodné řeči jako motivaci nepokazit poslední bodík zápasu, ale i tak, aby to soupeři slyšeli. A on ten poslední karambol pokazil jen velmi výjimečně a na kulečníkových stolech suverénně kraloval téměř tři desítky let.“
ZDENĚK VLACH